Dvoulitrová Mazda MX-5 na amerických silnicích Kalifornie, aneb když vyzkoušet Miatu, tak v ideálních podmínkách.
Opět jsem se vydal na výlet do ráje kabrioletů. Tentokrát jsem však věděl, že moje zamilované auto je Mazda MX-5. Přes službu Turo (půjčení auta od soukromníka) jsem si zamluvil 3. generaci (NC) v silnější variantě 2.0 litru. Vydal jsem se k jezeru Tahoe, načerpat trochu energie z nádherné přírody, samozřejmě bez střechy.
Manuální převodovka byla pro americké prostředí ze začátku trochu nezvyklá. Přesné řazení s krátkým a téměř digitálním pohybem páky člověku přesto učaruje. Tuhý akcelerátor také chce trochu učení a ze začátku pár opožděných rozjezdů od semaforů s ne zcela zamýšleným prokluzem kol. A to nemluvím o hledání otevírání víčka nádrže…
Přestože šlo o poměrně nové auto, zarazilo mě, jak strohou má výbavu s ohledem na elektroniku. Rádio a CD přehrávač se vstupem na Jack, klimatizace, airbagy, ABS, …tím to končí. Sedl jsi do auta, Dejve, tak jezdi. Nečekej obří barevný displej s předpovědí počasí a detailní telemetrií. Máš přece analogový ukazatel tlaku oleje! Zdálo se mi, že NC oproti NA nebo NB nenabízí nic moc navíc (s ohledem na příplatek, který s sebou novější generace nosí). Navíc ani nemá vysouvací světla!
Každopádně závěr je stejný, jako minule. Musím si sehnat kabriolet!