S příchodem teplého počasí se už nedalo dále čekat. Plachta šla dolů. Sluníčko se opřelo do karoserie a po zimě ji prohřálo a vysušilo.
Překontroloval jsem jarní stav Miaty, zkontroloval tekutiny a vyleštil šmouhy na karoserii. Následně jsem s lehkým strachem otočil klíčkem v zapalování a doufal. Motor naskočil poměrně snadno, jen řemen si velmi krátce (radostně?) hvízdnul.
Počasí se teple spíše tvářilo, tudíž výlet byl ještě se střechou. Vydali jsme se na obhlídku starých známých míst. Po cestě jsme narazili na stále ještě zamrzlé oblasti. Při jízdě jsem pozoroval, že ne vždy míří Miata spolehlivě tam, kam ji pošlu. Inu, studená lesní silnice a letní pneumatiky se příliš nekamarádí.
V jedné klesající lesní zatáčce jsme si nepřesného zatáčení všimli ještě více, než dřív. Silnice byla promrzlá a mokrá. Miata mířila odvážně ke svodidlům, přestože jsem jí to rozmlouval. V protisměru se právě řítilo SUV, manévrovacího prostoru nebylo moc. Nakonec jsem více zabrat směrem od svodidel, čímž jsem se vyhnul zedření celého pravoboku. Protijedoucí auto mi nenechalo dost místa na dokončení manévru, takže uskočený zadek auta se do svodidel stejně opřel. Ozvala se rána, kvílení pneumatik, ve zpětném zrcátku jsem zahlédl trochu kouře. Všichni zdraví, jen svodidla získala fešný červený nátěř.
Zastavili jsme kvůli kontrole škod. Pravá zadní část karoserie promáčklá, odřená na kov. Chyběla jedna oranžová odrazka. Na místě incidentu jsme ji už nenašli (přitom by člověk čekal, že bude zářit na kilometry).
Nezbývalo než se vydat s hlavou sklopenou domů a mentálně se připravit na vyklepávání a lakování…
