Jestli mě něco opravdu štve na Miatě (kromě modrého obláčku na každé křižovatce), je to absence centrálního zamykání. Při každém odemykání a zamykání se s klíčem v ruce děsím představy, že odřu lak. Při odchodu od auta musím důkladně překontrolovat a zamykat nejen svoje dveře, ale i u spolujezdce (naštěstí má Miata jen 2 sedadla). Navíc je při zamykání nutné podržet kliku vytaženou při vyndávání klíče, jinak se dveře znovu odemknou. Otrava a starosti!
Ale teď se vše změní. Sada centrálního zamykání mi už na polici ležela příliš dlouho! Dnes proběhne instalace. Jak těžké to může být?
Instalací jsem trávil většinu dne, zaskočilo mě několik věcí:
- Černé lepidlo držící ochrannou fólii dveří obsahovalo ptačí peří. Zřejmě jsem nebyl první, kdo na dveřích pracoval v domácích podmínkách.
- Vnější kryt okna je uchycen sadou plastových klipů, které lze uvolnit stlačením prostředního jazýčku. To znamená zajet šroubovákem pod gumový kryt a nepoškrábat při tom lak.
- Ovládací tyč zámku je uchycena v plastové spojce. Z té je velmi snadné ji vycvaknout a vyndat. Pokud člověk ví, že to je možné.
- Jediný způsob, jak provést kabeláž z auta do dveří, je sundat dveře z pantů. Dveře jsou překvapivě těžké a v jednom člověku je celá montáž a demontáž řekněme nesnadná.
Pro kompletní zážitek jsem i vyndal sklo ze dveří, přestože to nejspíš nebylo potřeba. Ale s ohledem na špatné usazení skla (elektrické stahování se svou úlohou značně bojuje) jsem věděl, že s ním stejně budu muset něco dělat. Původně jsem plánoval promazání komponent. Po přečtení Chytré knížky jsem ale pochopil, že je potřeba vyladit geometrii kolejnic okna.